THOMAS HÜBL: Co je globální sociální svědectví?

Září 16, 2019

Termín „globální sociální svědectví“ (Global Social Witnessing) byl poprvé představen v roce 2017 na festivalu Celebrate Life (Oslavme život). Zrodil se na pozadí stále se rozšiřující propasti mezi tím, co je v kontextu potenciálu jednotlivce a lidstva možné, a tím, co je z toho potenciálu realizováno.

Při pohledu na konflikty ve světě a destruktivní vývoj má člověk dojem, že se lidstvo učí z minulosti velmi pomalu. Proč tomu tak je, je otázka, která mi leží na srdci a která je součástí naší práce.

Uvědomujeme si, že kořenem většiny konfliktů jsou kolektivní traumata, většinou nerozpoznaná a často nevědomá. Adekvátní léčení a vytváření míru je možné pouze tehdy, je-li toto zahrnuto. V prvé řadě to vyžaduje schopnost získat přesný a komplexní obraz o tom, co se děje. Tento proces vhledu nazýváme globální sociální svědectví. Je to schopnost cítit a vztahovat se ke kulturnímu procesu. Je to uvědomění, že sociální tělo se vyvíjí skrze nás.

Zahrnuje to také vizi toho, co se může vyvinout, a metody podporující cestu k té vizi.

Schopnost člověka nebo systému mít povědomí o svém aktuálním životním procesu nazýváme vědomým prožitkem. Schopnost reflexe, sebekritické zkoumání motivací a činů, schopnost změny a smysl pro humor jsou jen některé z funkcí vědomého prožívání. Když si živý systém (jedinec, organizace, kultura) uvědomuje svůj vlastní proces, projevem je celistvý, vše obsahující nebo do sebe integrující způsob života.

Globální sociální svědectví se zabývá zvědomováním si kolektivního subjektu svého vlastního procesu. Toto zvědomění začíná skutečností, že informace o procesech systému jsou nejprve obtisknuty a zaintegrovány v nitru jedince.

Individuální úroveň 

Člověk, který si v sobě dokáže vykreslit vnitřní život jiného člověka, rozvíjí schopnost soucitu.

Soucit není čistě kognitivní proces, ale schopnost reprodukovat složení fyzického, emocionálního a duševního prožívání druhého. Vnitřní obraz prožitku jiné osoby ve mně vytváří skutečný soucit, a tím i pole působnosti, což je předpoklad pro skutečné uzdravení a potenciál pro podpůrné jednání. To je základ schopnosti odpovídat, schopnosti jednat.

Kolektivní úroveň 

Totéž platí pro kolektivní kontext. Dokážeme-li do sebe obtisknout procesy, které se dějí ve společnosti, stáváme se dospělým a integrovaným občanem národa či kultury. To znamená, že pouze když si v sobě dokážu vytvořit fyzický, emocionální a mentální obraz událostí, mohu se k nim skutečně vztahovat. Tento vztah mi zase umožňuje dospět k vhodnému (nikoli reaktivnímu), kreativní jednání. Čím více se musím skrývat nebo se disociovat od událostí a procesů kultury, ve které žiji, tím méně mohu dospět k adekvátní odezvě na ně a k adekvátnímu jednání.

Dopad traumatu

Znovu a znovu pozorujeme, jak trauma, které je fragmentací v nervovém systému, vede k fragmentovanému a fragmentujícímu jednání. Když například dojde k teroristickému útoku, mnoho lidí se cítí zahlceno a odvrátí se. To může vést k reaktivnímu jednání. To obvykle vede k další fragmentaci a napětí v systému, což může přerůst v politické napětí až na mezinárodní úrovni. Reakce na traumatizující nebo polarizující jednání obvykle mají původ ve stejné úrovni. Vzniká circulus vitiosus neboli bludný kruh, kdy se točíme v kruhu. Jednání založené na traumatickém jednání vytváří další traumatizaci.

Nejprve je zapotřebí nové pochopení základní funkce vztahu, schopnosti vzájemně propojit „svůj interiér“ (vnitřní prožívání) a „exteriér“ (vnější dění) a integrovat je do sebe. Tomu brání nebo to komplikuje předcházející traumatizace. To je důvod, proč často v dané kultuře, společnosti či v jednotlivcích nelze následná traumata popsat, aniž by se lidé disociovali.

Otázka viny

Na první pohled se zdá, že viníky takových událostí, jako jsou teroristické činy nebo skandály se zneužíváním, jsou ti, kteří podle zákona tyto trestné činy spáchali a kteří jsou za ně trestně stíháni. Máme pár viníků a zbytek společnosti se může cítit nevinně a vydechnout úlevou. Na určité úrovni to může být pravda, ale je to jen část pravdy. Po bližším prozkoumání pochopíte, že je to fenomén společnosti coby celku. Protože čím méně v sobě dokážeme reprodukovat události a zprávy, které slyšíme a čteme, tím méně citlivý je „sociální tělo“ a nemůže reprodukovat svůj vlastní proces coby systém sám o sobě. Systém (tj. společnost) tak ztratil svou schopnost vztahovat se a ztrácí regenerační sílu, imunitní sílu a soucit. Svědecké vědomí kultury (schopnost být svědkem vlastního životního procesu) tu často zaniká a proces si už není vědom sám sebe. V důsledku toho tím, co tento proces určuje nebo alespoň hluboce ovlivňuje, jsou podvědomé činy.

Poznávání vlastních omezení

Praxe globálního sociálního svědectví je hluboká praxe uvědomění a zrání zasvěcená integraci kolektivní traumatizace a výsledné oddělenosti, kterou mnoho lidí zažívá.

Prostřednictvím vědomé individuální praxe a „my-praxe“ se můžeme vrátit k neprocítěným a neprožitým částem kulturní zkušenosti. Můžeme zjistit, kde leží naše osobní a kolektivní limity, jak opravdu prožívat náročné události, a být tak skutečným svědkem naší doby. Takový člověk dokáže to, co zažívá ve svém prostředí, prožívat emocionálně, kognitivně a srozumitelným způsobem. Všechny tyto prvky jsou stavebními kameny přítomnosti a plného bytí. Zpočátku nejde o to, abychom to všichni dokázali provést najednou. Nejprve jde o to, zjistit, kde leží omezení naší schopnosti prožívat. Teprve pak můžeme začít tato omezení posouvat.

Začíná to námi

Globální sociální svědectví začíná u každého jednotlivce. Je to schopnost vztahovat se k procesům, událostem a situacím, které se dějí v naší kultuře. Ale abych se mohl vztahovat k sobě sama, potřebuji mít schopnost adekvátně obtiskávat a integrovat vnější dění do svého vnitřního světa. Vzniká tak rezonance – založená na rezonanční schopnosti, jež je přirozenou funkcí nervového systému, který je otevřený a zralý. 

Propojenost a oddělenost

Traumatizace snižuje naši schopnost rezonovat, a tím pádem naši schopnost obtisknout vnější mapu dění to své vnitřní krajiny a odpovídat na vnější dění z tohoto vnitřního prostoru rezonance. To je základ propojenosti a našeho vědomí rozvíjejícího, propojeného světa.

Pro mnoho lidí, alespoň v určitých obdobích, je subjektivní prožitek samostatným prožitkem. Subjektivní já se cítí oddělené nebo izolované. V této oddělenosti v sobě může jedinec pouze částečně nebo stěží prožívat vnější kulturní proces.

To snižuje schopnost globálního sociálního svědectví. Vnitřní prostor (vnitřní svět prožívání) do sebe obtisknul, integroval pouze zlomek toho, co se skutečně odehrává. To, jak prožíváme a vnímáme svět, je mnohem menší, než to, co se skutečně děje. Obrovská disociace je základem často pozorované lhostejnosti, a tak často postrádá základ pro impuls k akci, který vzniká z propojenosti. To, co se objevuje, jsou reaktivní vzorce, které obvykle pocházejí z podmínění (naprogramování) z minulosti a pokračují ve fragmentaci, která již existuje. To samé tak stále víc vytváří víc toho samého.

Tento bludný kruh může být přerušen praxemi jako je globální sociální svědectví.

Praktický příklad procesu globálního svědectví – Dialog mezi Východem a Západem na festivalu Celebrate Life v roce 2019

Laboratoř globálního sociálního svědectví (Global Social Witnessing_Lab) na univerzitě Witten Herdecke v Německu, od 30. března do 2. dubna 2020 (s Thomasem Hüblem a mnoha dalšími řečníky) – čti více tady