Když neříct NE neznamená ANO: Psychofyziologické faktory spojené se znásilněním

Abychom pochopili, jak se žena, která nechce svolit k sexuální aktivitě, může někdy podvolit a nebojovat s predátorem znásilnění, je třeba porozumět neurobiologii našich reakcí na hrozbu. V situacích extrémního ohrožení, místo abychom na signály nebezpečí reagovali pouze možností bojovat nebo utéct, máme ve svém nervovém systému i primitivní imobilizační reakci, která se může reflexivně projevit, když naše tělo detekuje ohrožení života. Tento primitivní obranný systém sdílíme nejen s jinými savci, ale také s plazy, jako je želva, u nichž je znehybnění primární obrannou strategií. Mozek se rozhoduje, aniž bychom si toho byli vědomi, a relativní rizika podnětů jsou interpretována jako bezpečná, nebezpečná nebo život ohrožující.

Polyvagální teorie navržená Stephenem Porgesem může vysvětlit, proč mnoho obětí znásilnění aktivně neklade odpor. Akt nereagování je podle teorie imobilizační strachovou reakcí na ohrožení života, což může být agresorem chybně interpretováno jako pasivní souhlas. Myšlenky, záměry a pocity ženy jsou irelevantní – její tělo se „vypne“ v přípravě na těžké zranění a smrt. Toto nedorozumění se může prohloubit, je-li úsudek zatemněný alkoholem. Tato diskuze o polyvagální teorii podporuje nedávno přijatý kalifornský zákon (Senátní návrh zákona 967), který vyžaduje, aby správní rady kalifornských institucí vyššího vzdělávání (vysokých škol a univerzit) přijaly směrnice vyžadující, aby si studenti obstarávali „jednoznačný a vědomý souhlas potvrzující rozhodnutí zapojit se do vzájemně dohodnuté sexuální aktivity“.

„Četla jsem o tom, že tělo místo boje nebo útěku znehybní. Nyní mi je 69 a když mi bylo 18, byla jsem málem uškrcena a poté sexuálně napadena. Po letech jsem o tomto incidentu mluvila se svou dcerou, a ta nemohla uvěřit, že jsem reagovala tak, jak jsem reagovala, že jsem zamrzla. Připadala jsem si velmi zahanbeně a souzená. Po přečtení vaší teorie ani nemůžu vyjádřit, jaké cítím rozradostnění a ospravedlnění. Pláču.“ (osobní sdělení, 6. září 2013) 

Nevyslovení NE při znásilnění ve vztahu

Co znamená říct „ne“? A co je potřeba k vyrozumění „ano“? Mylná interpretace záměrů jednoznačně přispívá ke znásilnění. Veřejná diskuze zdůrazňující roli verbálního potvrzení úmyslu může být založena na nepochopení naší neurobiologie a našich fyziologických reakcí na ohrožení. Mnoho žen uvádí, že nebyly schopny říci „ne“ sexuálním návrhům partnera, když jeho chování vnímaly jako hrozbu nebo jim fyzicky bránil v pohybu. V té chvíli nedokázaly získat zdroje potřebné k tomu, aby jednoznačně sdělily, že si intimní kontakt nepřejí. V mnoha případech, jako v citaci z výše uvedeného e-mailu, se oběť za svou paralyzaci styděla; styděla se, že se důrazně nebránila. Tato hanba ji sužovala po celý její dospělý život.

Současné zaměření na konsensuální dohodu, zejména na univerzitních kampusech, nutí k vymezující definici znásilnění s důrazem na to, aby potenciální oběť vyjádřila verbální „ne“ nebo se alespoň důrazně bránila. Toto zaměření předpokládá, že potenciální oběť má neurobiologické zdroje k vyjádření svých pocitů nebo k obraně svého těla.

Opomíjí vysokou pravděpodobnost, že neodbytné a agresivní chování pachatele vyvolá tělesnou reakci, při níž se oběť nebude schopna projevit ani slovně ani chováním. Tento článek tedy poskytuje neurobiologické vysvětlení toho, proč neříct „ne“ zdaleka není ekvivalentem toho, říct „ano“.

Tento článek podporuje nedávno přijatý zákon v Kalifornii (Senátní návrh zákona 967, 2014) který vyžaduje, aby správní rady institucí vyššího vzdělávání (vysokých škol a univerzit) přijaly „směrnice týkající se sexuálního napadení, domácího násilí, násilí ve vztahu (tzv. dating violence) a stalkingu“ vyžadující, aby studenti od každého partnera získali „potvrzující souhlas“, což znamená

„potvrzující, vědomý a dobrovolný souhlas se zapojením do sexuální aktivity. Je odpovědností každé osoby zapojené do sexuální aktivity, aby zajistila, že má k účasti na sexuální aktivitě kladný souhlas druhé osoby nebo dalších osob. Nedostatek protestu nebo odporu neznamená souhlas, ani mlčení neznamená souhlas. Souhlas musí trvat po celou dobu sexuální aktivity a může být kdykoli odvolán. Existence vztahů mezi zúčastněnými osobami nebo skutečnost, že mezi nimi v minulosti byly sexuální vztahy, by sama o sobě nikdy neměla být považována za indikátor souhlasu“
(Senátní návrh zákona 967, 2014). 

Mnozí muži se domnívají, že pokud žena verbálně neřekne „ne“, pak jde o sexuální aktivitu konsensuální, nikoli o znásilnění. V těchto případech muži interpretují absenci odpovědi jako pasivní přijetí a pokračují v sexuálním nátlaku. Tato absence reakce se mužům může jevit konzistentní s dřívějšími zkušenostmi, kdy žena pasivně přijímala nebo možná tolerovala polibek či nějaký fyzický kontakt. V případech, kdy se žena bojí možného zranění, se těmto počátečním fázím předehry může podvolit.

Naše biologické reakce na hrozbu však odporují předpokladu, že nedostatek protestu se rovná souhlasu. Pokud kontext uvede ženu do stavu ohrožení života, může reflexivně znehybnit a ztratit schopnost protestovat a bránit se. Muž si toto znehybnění ženy vyvolané strachem může vyložit jako signál, že je sexuálně dostupná. Pokud tedy žena při znásilnění po počátečním boji bojovat přestane, nemusí to být pro muže signálem, že pasivně souhlasí, aby dál pokračoval v sexuálním chování. Je zřejmé, že k mezilidskému vyjednávání za účelem dosažení sexuální intimity přispívá mnoho faktorů. V některých případech k tomu dochází se zlým úmyslem – mít sex za každou cenu bez jakéhokoli ohledu na partnera, jako je znásilnění úplně cizím člověkem nebo použití drog, aby daná osoba upadla do bezvědomí. V jiných případech jsou počáteční úmysly skryté; jeden z partnerů si jde urputně za svým a pokud nenastane odpor druhé strany, tak v sexuálním chování pokračuje. Oproti tomu pozitivní cesty k sexuální intimitě zahrnují sdílené a vzájemné dohody.

Tento jemný interaktivní proces je náchylný k nesprávnému výkladu a může vyvolat adaptivní reakce zakódované v naší DNA. Tyto evoluční reakce na hrozbu (zabudované v našem nervovém systému) se aktivují, aniž by si toho byl člověk vědom. Navíc schopnost rozpoznat hrozbu a číst signály druhých stejně jako známky dravosti či protestů je alkoholem a jinými drogami utlumená.

Abychom pochopili, jak se žena, která nechce svolit k sexuální aktivitě, může někdy podvolit a nebojovat s predátorem znásilnění ve vztahu, je třeba porozumět neurobiologii našich reakcí na hrozbu. V tomto článku budeme aplikovat evoluční polyvagální teorii Stephena Porgese na situaci, kdy muž iniciuje sexuální aktivitu se ženou. Stejné reakce by mohly probíhat v situacích, kdy jde o partnery stejného pohlaví nebo je agresorem žena; my však popisujeme v současné době běžnější situaci znásilnění ve vztahu, kdy agresorem je muž.

Psychofyziologie stresu 

Po většinu 20. století bylo naše chápání lidských reakcí na hrozbu vedeno užitečným, nicméně omezeným teoretickým pohledem na to, jak naše chování a fyziologii ovlivňuje stres. Termín „stres“ poprvé představil výzkumník Hans Selye ve 30. letech 20. století. Selye kladl důraz na roli, kterou při vypořádávání se s výzvami sehrávají nadledvinky. Přibližně ve stejné době Walter Cannon navrhl doplňkovou teorii, která zdůrazňovala roli sympatického nervového systému i nadledvinek. Obě teorie se používají k vysvětlení škodlivých zdravotních účinků stresu a reakcí „útok/útěk“ jako narušení autonomního nervového systému, nervového systému, který reguluje orgány v našem těle. Tyto teorie stresu zdomácněly v naší populární kultuře a vyučují se na univerzitách a lékařských fakultách. 

Tento model naznačuje, že když se objeví stresor, naše tělo spustí stresovou reakci, běžně konceptualizovanou jako reakce útoku či útěku. Tato aktivní reakce vyžaduje podporu našeho nervového systému prostřednictvím aktivace sympatického nervového systému a nadledvinek. Tato aktivace zvyšuje srdeční frekvenci, pumpuje krev do svalů a poskytuje metabolické zdroje jednotlivci, aby mohl vykonat hrdinské činy. Tato reakce někdy může lidem umožnit, aby byli neuvěřitelně silní (např. matka zvedne auto o váze jedné tuny, aby vyprostila své dítě uvězněné pod ním). Tento model je však neúplný. Představuje jen jednu část repertoáru reakcí, které se při hrozbě mohou objevit.

Bohužel tento zjednodušený jednorozměrný model reakce na stres nedokáže adekvátně vysvětlit zkušenosti mnoha jedinců, kteří namísto mobilizace vůči hrozbě zamrznou. U mnoha lidí, kteří v reakci na hrozbu zamrznou, je diagnostikována posttraumatická stresová porucha a nemají příznaky spojené s aktivací sympatického nervového systému a nadledvinek. 

Polyvagální teorie 

Stephen Porges, spoluautor tohoto článku a profesor psychiatrie na University of North Carolina, navrhl komplexnější model popisující naše reakce na ohrožení. Zhruba před 20 lety Porges (1995, 2001, 2009) představil polyvagální teorii. Podle Porgese místo toho, abychom reagovali na signály nebezpečí pouze možností bojovat nebo utéct, si v nervové soustavě uchováváme také primitivní imobilizační reakci, která se může reflexivně projevit, když naše tělo detekuje ohrožení života.

Tento primitivní obranný systém sdílíme nejen s jinými savci, ale také s plazy, jako je želva, u nichž je znehybnění primární obrannou strategií. Podle Porgese náš mozek prostřednictvím procesu, který nazval neurocepce, nepřetržitě vyhodnocuje rizika v prostředí a automaticky reaguje, aniž bychom si toho byli vědomi, aby optimalizoval přežití prostřednictvím tří různých drah. Mozek se rozhoduje bez zapojení vědomí a relativní rizika podnětů vyhodnocuje jako bezpečná, nebezpečná nebo život ohrožující. Tento proces se liší od vnímání, které zahrnuje kognitivní uvědomění si podnětů.

Neurocepce probíhá v oblastech mozku, které se nepodílejí na našem aktivním kognitivním hodnocení prostředí. Naše neurocepce rizik vyvolává tělesné reakce, které „cítíme“, ačkoli si nemusíme být vědomi signálů, jež tyto pocity vyvolávají. Každá kategorie rizik vyvolává fyziologický stav, který podporuje a usnadňuje chování, jež je obvykle nejadaptivnější pro naše přežití. V souladu s evolučními principy – protože naše přežití je natolik důležité – se rozhodnutí děje mimo oblast vyšších vědomých procesů, jež jsou náchylné k přesvědčování.

Když vnější podněty signalizují bezpečí, mozek zapojí nervové procesy, které podporují sociální komunikaci a vytváření a udržování sociálních vazeb. Tyto nervové procesy se překrývají s nervovými procesy podporujícími zdraví, růst a obnovu.

Když podněty signalizují nebezpečí, mozek spustí klasickou reakci „útok nebo útěk“. Krev z trávicích orgánů se nahrne do hlubokých svalů, zvýší se srdeční frekvence a krevní tlak. Tyto biologické procesy mobilizují člověka ke křiku, výkřiku, boji nebo útěku.

Když však podněty signalizují ohrožení života, mozek spustí zcela jinou obrannou reakci, a to předstírání smrti a fyziologické vypnutí. V okamžiku takového signálu znehybníme, sníží se nám tepová frekvence a krevní tlak. Jedná se o plazí reakci na přežití, kterou v sobě máme zabudovanou. Přesněji řečeno, tato imobilizační reakce byla charakteristická pro dávné plazy, z nichž se vyvinuli savci. Když byli tito dávní plazi v ohrožení života, znehybněli, zpomalili svůj srdeční tep a zadrželi dech. Vzhledem k jejich malému mozku a omezené potřebě kyslíku dokázali zadržet dech na několik hodin, což jim umožnilo ponořit se pod vodu a hledat bezpečí. Pokud se ocitli v ohrožení na souši, díky této strategii znehybnění je predátor hůře odhalil, protože pohyby těla jsou pro predátory hlavním vodítkem.

Imobilizační obranný systém se u savců, oproti plazím předkům, vyvinul jen s malými modifikacemi. Nejstarší savci byli velmi malí. Podobně jako u dávných plazů měla imobilizace několik adaptivních rysů, včetně skrývání a zdánlivé smrti (předstírání smrti). Přestože lidé jsou moderní savci, zachovali jsme si některé vzorce reakcí našich evolučních předků. Konkrétně v případě ohrožení života, kdy by kladení odporu pouze podnítilo predátora k dalšímu útoku, můžeme automaticky znehybnět. Znehybnění má tedy význam pro přežití.

Polyvagální teorie a znásilnění ve vztahu

Polyvagální teorie vychází ze současných poznatků neurofyziologie a neuroanatomie a vysvětluje, proč se některé ženy nebrání, když jim hrozí znásilnění. Signály, které se dostávají do mozku ženy prostřednictvím procesu neurocepce, automaticky vyvolávají znehybnění, reakci na ohrožení života. Tato reakce není vědomá; biologie ženu „vypne“ a ona nemůže jednat ani bojovat, což je plazí obranný mechanismus přežití. Mnoho žen prožívá pocity studu za to, že se nedokázaly bránit nebo bojovat, přestože jejich znehybnění nemá nic společného s jejich volbou, záměry či přáními – je reflexivní.

Podobně u všech druhů savců může dojít k imobilizační reakci, když nervový systém vyhodnotí kontext jako život ohrožující. Obecně se pravděpodobnost výskytu této vypínací imobilizační reakce zvyšuje, je-li jedinec buď fyzicky omezený, nebo nachází-li se v uzavřeném fyzickém prostředí. V těchto kontextech neurocepce mnohdy automaticky spustí imobilizaci. Imobilizace bude často doprovázena zvýšením prahu bolesti a psychologickou disociací. Z evolučního hlediska, pokud přežijete, můžete svému tělu poděkovat za jeho vnitřní moudrost. Na druhou stranu, je-li úsudek zastřený alkoholem, může si muž nehybnost ženy nesprávně vyložit jako pasivní „ano“. Kdyby její neurocepce spustila reakci na nebezpečí, která by ženu mobilizovala k akci, nejspíš by na znásilňujícího predátora zařvala, udeřila ho pěstí nebo kolenem. Ačkoli by predátor mohl reagovat hněvem, nejspíš by se i v návalu sexuálního vzrušení a s úsudkem zastřeným alkoholickým stavem zastavil. Tento scénář předpokládá, že potenciální predátor znásilnění ženu ve skutečnosti znásilnit nebo zranit nechtěl.

Když se v důsledku spuštění fyziologických drah ohrožujících život zdá, že žena souhlasí, může si potenciální predátor svou neurocepcí chybně vyložit absenci odporu tak, že je to bezpečné a má pokračovat. Myšlenky, záměry a pocity ženy jsou irelevantní – její tělo se „vypne“ v přípravě na těžké zranění a smrt.

Závěr 

Poučení z polyvagální teorie aplikované na situaci znásilnění ve vztahu: 

1. Pokud oběť znásilnění reagovala tím, že během znásilnění znehybněla, není to její vina. Stud a sebeobviňování nejsou na místě. Její nehybnost byla poslední možností savčího druhu, jak přežít tím, že se tváří v tvář ohromujícímu nebezpečí ohrožujícímu život „vypne“ a znehybní.

1. Potenciální pachatel by neměl předpokládat, že nehybnost nebo absence odporu znamená pasivní „ano“. Může to znamenat, že žena říká „ne“, protože jeho ohrožující chování u ní vyvolalo život ohrožující imobilizační reakci. Proto doporučujeme, aby potenciální pachatelé pokračovali v probíhající intimitě pouze tehdy, když druhá osoba vysloví potvrzující „ano“, a to za neohrožujících podmínek.

1. Jak uvádí kalifornský zákon přijatý 28. září 2014: „Je odpovědností každé osoby zapojené do sexuální aktivity, aby se ujistila, že má k sexuální aktivitě souhlas druhé osoby nebo jiných osob. Nedostatek protestu nebo odporu neznamená souhlas, ani mlčení neznamená souhlas. Potvrzující souhlas musí trvat po celou dobu sexuální aktivity a může být kdykoli odvolán.“ (Senátní návrh zákona 967, 2014).

Poděkování 

Autoři děkují Dr. Donaldu Mossovi za skvělou zpětnou vazbu, redakční úpravy a podporu. 

Reference 

Kalifornský senátní návrh zákona 967 (2014). De León. Bezpečnost studentů: Sexuální napadení. Schváleno guvernérem 28. září 2014. Staženo 27. prosince 2014 z webu 

https://leginfo.legislature.ca.gov/ faces/billNavClient.xhtml?bill_id¼201320140SB967 

Porges, S. (1995). Orienting in a defensive world: Mammalian modification of our evolutionary heritage: A polyvagal theory. Psychophysiology, 32, 301–318

(Orientace v obranném světě: Savčí modifikace našeho evolučního dědictví. K polyvagální teorii. Psychofyziologie.)

Porges, S. (2001). The polyvagal theory:  Phylogenetic substrates of a social nervous system. International Journal of Psychophysiology, 42 (2), 12 3–1 46. doi:10 . 101 6/S0167 8760(01)00162-3

(Polyvagální teorie: Fylogenetické podloží sociálního nervového systému. Mezinárodní časopis psychofyziologie) 

Porges, S. (2009). The polyvagal theory: New insights into adaptive reactions of the autonomic nervous system. Cleveland Clinic Journal of Medicine, 76 (Suppl. 2), S86–S90. 

doi:10.3949/ccjm.76.s2.17

(Polyvagální teorie: Nové poznatky o adaptivních reakcích autonomního nervového systému. Časopis Cleveland Clinic Journal of Medicine)